Podněcujeme druhé k umění říkat NE všemu,
co je obírá o čas, energii a spokojenost,

aby se mohli otevřít pro nová ANO a došli vnitřnímu klidu.

 

Jak umět říct ne, přestat prokrastinovat, zvednout osobní výkonnost a užívat
si až 4 hodiny denně navíc?

  • Objevte jak pracovat v klidu namísto ve stresu.
  • Jak být doma s rodinou naplno a s radostí.
  • Jak mít dostatek času a užívat si každý den.
  • MANUÁL + VIDEOPRŮVODCE + 7DENNÍ EMAILOVÝ KURZ ZDARMA

Jak se z králů večírků může stát koučka a mentor?

Celý život nám média vštěpují, že musíme najít opravdového partnera pro život, se kterým nám bude blaženě a zažijeme s ním neskutečně úžasné chvíle jako z romantického filmu.

Nikdo na to doopravdy nevěří, ale uvnitř v to stejně doufáme... 

Tady to máme: Děti si samy hrají a "neruší", manželé se na rozkvetlé zahradě láskyplně objímají, přičemž bez problému hostí desetičlennou návštěvu a všichni si tak společné chvíle s úsměvem a naprostým klidem užívají. 

Měli jsme pocit, že jsme snad z jiného vesmíru. 

Když jsme někoho hostili, rozhodně to neprobíhalo v klidu. 

Dny přípravy a často hádek kvůli kupícímu se stresu z každodenních událostí, a teď ještě k tomu navrch návštěva. 

Když pak přišel den D, nezastavili jsme se ani na minutu. 

Přes dětské pokřikování jsme neslyšeli vlastního slova. 

Z důvodu časové tísně s hosty probrali jen povrchní témata, protože o ničem pořádnějším se v takovém “marastu” ani bavit nedalo. 

I tak jsme se na všechny snažili být milí a usměvaví, i když bychom se v danou chvíli nejraději zahrabali metr pod zem a byli ke všemu a všem slepí. 

Ještě, že jsme zařídili dostatek alkoholu a chipsů... 

Konec akce, všichni odchází. My necháváme domácnost tak, jak je. 

Druhý den v poledne se probouzíme s bolehlavem a přemýšlíme, co jsme to “pod vlivem” tchýni nebo známému tak vášnivě sdělovali

Chytáme se za hlavu, někdy se pousmějeme nad vtipnými situacemi. 

Jindy se cítíme provinile, že jsme udělali něco, co jsme úplně nechtěli. 

A pak vidíme ten nepořádek a vůbec se nám do ničeho nechce...

Stydíme se a někdy jsme fakt nespokojení sami se sebou. Jak to, že to zase tak dopadlo? Vždyť jsme otrkaní životem...+nebo ne? 

Několik dlouhodobých vztahů máme za sebou, a to včetně jednoho rozvodu krátce po svatbě. 

Zdá se, že jsme pro výběr toho pravého vyzkoušeli snad všechno a on ne a ne se dostavit. Nějak se míjíme. 

Vždy jsme přeci byli ve vztahu v podstatě ideální partneři. 

No, možná je to další celospolečenská lež a ten pravý partner pro život prostě neexistuje. 

Postupně jsme docházeli k názoru, že pravá láska je jen společenské klišé. 

Skvělý re-klamní tahák.

Život nás musel popostrčit...

Občas jsme se setkali s páry, které se zdály být opravdu šťastné a spokojené. 

To nám nabourávalo naše přesvědčení. 

Napadaly nás pochybnosti, zda jsou ti dva opravdu šťastní, nebo jestli jde jen o přetvářku a hru na šťastné partnerství. 

To z našich životů moc dobře známe. 

Měli jsme neustálé pochybnosti, ale nevzdávali jsme se a šli stále dál za svým snem. Šli jsme metodou pokus/omyl...

V koutku duše jsme pořád doufali a vlastně si i přáli, aby tam někde ten pravý partner byl. 

Strach z další ztráty a strach z bolesti a “vnitřního zranění” nás ale brzdily. 

Uvnitř sebe jsme tak nějak cítili, že to jde, že existuje

Nevěděli jsme, jak ho najít, ale doufali, že své intuici můžeme věřit.

I tak jsme stále nepoučitelně vstupovali do stejné řeky. 

Dělali ty samé chyby a vybírali si k sobě typologicky stále ty samé typy partnerů. 

Jak přes kopírák se pak opakovaly konfliktní situace i jejich vzorce řešení. 

A co víc... 

Když jsme právě měli partnera, nevnímali jsme se navzájem. 

Neznali jsme sami sebe, ani toho druhého. 

Přesvědčovali jsme sami sebe, že lepší je mít míň než nic. 

Hlavně nezůstat sami. 

Vždyť nepotřebujeme toho úplně ideálního partnera. 

Neustále jsme hledali chyby u druhých. 

Často byli v roli oběti. 

Nešli jsme k sobě. 

To je přece vina toho druhého, že se teď cítím nevrle. 

To ty můžeš za moji ne(u)spokojenost a utrpení ve vztahu. 

Ono je vždy pohodlnější a jednodušší obvinit druhého.

Byli jsme na pokraji našich sil. 

Životní zkoušky řešili bez rozmyslu, s automatickými reakcemi, naprosto nevědomě. 

Řítili se do propasti. 

Časté propíjení se do stavu “bez tíže” obvykle následované vnitřním pocitem studu, bolehlavu a někdy i “depky” byly pro nás takřka každodenním chlebem. 

Dali jsme si předsevzetí, že už budeme pít s rozmyslem

Chtěli jsme být na sebe hrdí a spokojení. Jenže... 

Alkoholismus v rodové linii jsme považovali za přirozenou součást našich životů. 

Rozvod brali jako běžné řešení partnerských problémů. 

Nahodilé sexuální vztahy byly našim kořením pro stereotypní partnerský nebo single život. 

Nejvyšší forma workoholismu sloužila jako záplata zakrývající samotu, nejistotu, strach. 

Byla také dočasným lékem pro naše zchátralé, ale více a více nahlas volající duše toužící po naslouchání a transformaci. 

Chceme trávit páteční večer sami, ale je nám smutno a zle. 

Nechceme mít kocoviny, ale nemáme vybudovanou stopku. 

Chceme se postavit čelem našim problémům, ale nevíme, jak.

Cítili jsme, že s podobným životním stylem radosti a spokojenosti nedojdeme. Došlo nám, že potřebujeme opravdovou změnu nebo budeme trpět do konce našich životů.

Naše fyzická těla se bouřila a byla ne-mocná. 

Naše nespokojenost a vnitřní řev duše byly natolik silné, že jsme je konečně uslyšeli. 

Už si dál nemůžeme sami takhle ubližovat. 

Už si dál nemůžeme NECHAT ubližovat

Bylo nám ze všeho zle. 

Šli jsme k sobě. 

Krok po kroku. 

Šlo to pomalu

Byla to výzva pro naše výkonnostní, po neustálé pochvale toužící já. 

Hledali jsme podporu a nalézali inspiraci u druhých. 

Noví přátelé, psychoterapeuti, koučové, mentorové, ale také knižní průvodci nás podporovali krok po kroku za objevením sebe sama. 

Rozhodli jsme se cítit se dobře/spokojeně. 

VŠE jsme nově podřizovali tomuto rozhodnutí. 

S třicítkou na krku a předsevzetím, že vícekrát už do stejné řeky nevstoupíme, jsme začali psát novou kroniku našeho života

1. Rozhodli jsme se říct “NE” lacinému životu na oko, přetvářce a starým vzorcům jednání, jež ničily naši fyzickou i psychickou schránku. 

2. Řekli jsme DOST ne plně uspokojivým vztahům, nahodilým sexuálním partnerům a raději prožili večer sami. 

3. Řekli jsme si o RESPEKT u druhých v komunikaci, dali jsme jim HRANICE a přišli jsme o spoustu “kamarádů”. 

4. Začali jsme se starat především o SEBE: jak jíme, jak se věnujeme našim tělům a také prožili mnoho hodin o samotě. Bylo nám dobře. 

5. Přestali jsme se litovat (např. že jsme večer sami). 

6. Naučili jsme si čas se sebou užívat. Léčili tím svá zlomená srdce a obnovovali tak i víru v nalezení té pravé polovičky. 

7. Pustili jsme tlak, že to musí proběhnout teď nebo zítra, jinak nebudeme šťastní. 

8. Přestali jsme vyhrožovat “nahoru vesmíru”, jestli se to nestane, tak já …

9. Důvěřovali jsme, že tu ten pravý je a dříve nebo později se s ním setkáme.

10. Otevřeli jsme se - a on přišel - ZÁZRAK.

Naše otevřená, uzdravená srdce se mohla potkat a my dostali tu pravou životní šanci nabídnout světu to nejlepší ze sebe. 

Z našich já, začalo být MY! 

Dva pevně stojící stromy, jejichž kořeny rostou i nadále samostatně, ale jejich větvičky se vzájemně proplétají a vytvářejí společný celek. 

Prvně partnerskou a později i rodinnou alej sebepoznání, bezpečného, láskyplného prostoru, kde každý má možnost projevit své pravé já. 

Odmítáme lži, přetvářky, manipulaci a jiné destruktivní formy, které zanášejí mentálním odpadem každý fungující vztah. 

S respektem a otevřeností budujeme vztah, kdy se můžeme vzájemně podpořit a inspirovat se.

I my jsme na své životní cestě zažili pomyslné pády na dno. Bylo to nepříjemné a těžké období. 

Občas jsme pochybovali, zda pokračovat na společné cestě životem. 

Museli jsme přenastavit vybudovaný systém, restartovat ho. 

S možností se zastavit, pohlédnout na situaci jinýma očima a vidět, že nám v konečném důsledku tyto nástrahy a těžkosti pomáhají se posunout nahoru, kupředu. 

Jsme muž a žena, lidé z masa a kostí. Také děláme chyby

S naprostou zodpovědností a s vědomím, že my jsme jejich strůjci, s pokorou k něčemu vyššímu, co nás přesahuje, umíme přijít, omluvit se a požádat o odpuštění.

Nejdřív pomoz sám sobě, pak pomáhej druhým. 

To je motto, kterým se řídíme. 

Prvně jsme se postarali o sebe

Už mnoho let tak můžeme předávat to nejlepší ze sebe i druhým. 

Aby i druzí došli vyššímu vědomí sebe sama. 

Odhalujeme náš přístup ke kvalitnějšímu a spokojenějšímu životu sám se sebou a v obklopení lidí, se kterými je nám dobře.

Věříme, že společným úsilím ozdravíme naší ne-vědomou a ne-mocnou společnost a posílíme hodnotu lidství a spokojenějšího života ve společnosti. 

Mgr. Andrea Šatopletová, ACC

Koučka, psychoterapeutka, supervizorka, mentorka. Andrea využívá ve své práci nejen svou mysl, ale také duši a srdce. Její dary empatického naslouchání, přímé komunikace a schopnosti podporovat potenciál lidí jsou základem pro podněcování a vytváření nových hodnotných uvědomění. Svou existencí inspiruje druhé, dodává jim víru v naplněný život a podněcuje je k akci.

Jiří Šatoplet, DiS.

Mentor, organizátor od A do Z, "neviditelná ruka růstu". Jiří ve své práci využívá svých předností otevřenosti, lidskosti a empatie a podporuje tak rozvoj druhých osob do fáze jejich lepšího, vědomějšího já. Svými činy je sám sobě vzorem, ke kterému vzhlíží, a tím inspiruje ostatní ve smyslu žiji v souladu sám se sebou a tím i se svými.

5 způsobů jak s námi zůstat v intenzivním kontaktu

① Dejte like Facebookové stránce UMÍM ŘÍCT NE

② Sledujte Andreu
na Youtube kanále

③ Buďte členy Facebookové skupiny Umím říct NE

Nechte se podněcovat nad tématy související se schopností říkat ne.

Andrea a Jiří Šatopletovi

④ Spojte se s námi na našich osobních sítích

5. Jak umět říct ne, přestat prokrastinovat, zvednout osobní výkonnost a užívat
si až 4 hodiny denně navíc?

  • Objevte jak pracovat v klidu namísto ve stresu.
  • Jak být doma s rodinou naplno a s radostí.
  • Jak mít dostatek času a užívat si každý den.
  • MANUÁL + VIDEOPRŮVODCE + 7DENNÍ EMAILOVÝ KURZ ZDARMA